Starému kmenu.

Že strom to býval rozeznati s těží –

jak balvan v skalách tělo pokryl mech;

kdo léta sečte, jež tu bídák leží!?...

Přívaly, bouře i to jaro svěží

mu z těla derou kusy po kusech,

a ručej horský jako na posměch,

si přes něj skočí, a zas dále běží.

I mlází, jež mu jarem z těla pučí,

poslední zbytek tráví jeho sil,

a hloub jej vrhá zhouby do náručí.

Zda z těch, kdo tudy s jarou myslí spějí,

již někdo stanul, aby uvážil:

co strasti jsou a bolesť v beznaději? –