Starému poháru.

V krčmu jsem zabočil,

hned u mne krčmář byl:

„Co si pán přeje?“ –

„Žízeň mám jako trám,

med-li máš?“ – „Věru mám!“

„Dobrý?“ – „Jen hřeje!“ –

Věru's mi postavil,

abych se zotavil,

úslužný synu,

džbán pěkný nádobný

a k tomu ozdobný

pohárek z cínu.

Můj milý pohárku,

lidského dohárku

útěcho jistá,

vím, že mi svěžest dáš –

však co to za znak máš?

Tisíc a tři sta!

Pěknou to řadu let

takový žije tret

bez srdce hnutí!

Poháre jediný,

tajné tvé šediny

k úctě mě nutí!

Snad z tebe Žižka pil,

ryšavou saň když zbil,

aby se schladil?

Ten-li tě ke rtům vznes',

v ráz bych tě ještě dnes

do zlata vsadil!

Jestli však z tebe pil,

vlasti kdo pohubil:

vrah dravčích spárů:

vrh' bych tě v okamih –

krůpěje nepil bych –

do ohně žáru!

Leč kdybych věděl, v čas

tebou že zjaří nás

Bůh s nebes výše,

v ráz za tě bratrům v děk

hlavu dám na špalek!

Mluv, stará číše! –