Starému portrétu v ministerské kanceláři

Skoro mi vás trochu líto,

trochu líto, pane hrabě,

že vás tady zapomněli

na zdi, tapet na hedvábě;

zůstal jste tak osamělý

v smutné poze přežitku,

vy a tam ten vykládaný

starý kousek nábytku.

V paláci, jenž kancelář teď,

nechat vás – to divný nápad,

vždyť vy ani nemůžete,

co se stalo, dobře chápat;

inu, chápat příliš rychle

nikdy zvyklý nebyl jste,

ale co se tady děje,

nad rozum jde zajisté!

Kdy se zjeví starý lokaj,

kam se děla psíků smečka?

Parketami nešuměla

komtesčina dávno vlečka!

Ani farář nepřichází

těšit paní hraběnky –

věru, divné honily se

pod čelem vám myšlenky.

A když potom odnášeli

stoly, křesla, lustry, svíce,

gobeliny a sklo a vázy,

mračil jste se víc a více.

Vesele přec žil jste také,

nepřítelem nebyl žen,

že by však už vnuk byl přived

celé panství na buben?

Ale bylo hůř a hůře.

Přinesli dva stoly větší,

a dva přišli, psali, psali

nebo vedli divné řeči;

rozuměl jste: „shromáždění“,

„naše vláda“, „opravy“.

Tedy konvent? Revoluce?

Guillotina? Popravy?

Tak zle není, milý hrabě,

my jsme, nechť se panstvo durdí,

hodili jen vaše znaky,

erby, jména v haraburdí;

ale jestli býti může

k jaké vám to útěše:

císařova koruna též

padla do té veteše.

Ano, ano, urozený,

přišla bouře plná světla,

skácela trůn, strhla orly,

spláchla znaky, řády smetla;

u srdce mít lidu ucho,

mohli jste ji slyšeti

dávno již... leč v záři trůnu

hřáli jste se, zakleti.

Zradili jste svého krále

kdysi na moravském poli,

Habsburky v náš nasadili

hermelín jak žravé moly;

boj jste zvedli, prohráli jej,

s cizáky pak dojemně

přiváděli bohumilý

pořádek zas do země.

Robotami lid jste tiskli,

a kde knih byl poklad skrytý,

volali jste kyrysníky,

dráby své a Jezovity,

národa řeč shlazovali,

pálíce knih tisíce,

ale ona – foenix – vzlétla

z vaší žhoucí hranice.

Když jak žebrák národ vstával,

probíral se z mrákot těžce,

penízek jste hodili mu

z bohatého svého měšce,

bez lásky však, ne krev jeho,

leč jak páni bývalí,

shlížíce naň v tvrdé pýše

dál svých hradů se skály.

Co vám lid a co vám národ?

Pousmát se stačí vlídně.

Za věrnost však prší řády,

hodnosti a statky z Vídně.

A tak trůn když bouří zvrácen,

nebyl čas již utéci –

pod troskami, hle, tu Jasnost

a tam Milost hraběcí.

A již, jak vše myslí letí,

není mi vás, hrabě, líto,

v prsou mi spíš propukává,

co tam bylo dávno skryto;

a strach nemít, několika

že to práci vyruší,

Zdráva buď nám Republika!

vykřik’ bych vám do uší.