STAŘENČIN ODKAZ.

Já viděl, stařenko, tě v rakev klást:

tam padal za tebou déšť slzí vřelý,

jež nepřestaly na brvách se třást

všem, kdož tě k životu zpět budit chtěli.

Však nevstala’s. Již tebou nezachvěly

ni horké slzy vosku kapající

na onen šat, jejž děti tvé zřít směly

jen jako svátost, památku svou křticí:

tvou velkou, vyšívanou, bílou úvodnici.

Tak vzácný skvost! Teď s tebou bude tlít...

Ty vzdechla’s ještě na úmrtním loži,

kdy přestávalo už ti srdce bít:

„Chci plachetku, ať někdo mně ji složí

na prsa křížem – já jdu před tvář boží.“ –

Co vyšily kdys dívčí tvoje ručky,

nic nebéreš ty z všeho toho zboží,

jen šat ten jediný; všech druhých stůčky

nechť dcery dcer tvých dědí – kéž i vnuček vnučky!

Na odkaz ten ty sama sila’s len

a tak ti pán Bůh vždycky požehnával,

že vsela-li’s jej na mez, v písek jen:

on vzešel stonásob a vlákno dával.

I vlas tvůj – len – tě vlnou obestlával

a prst tvůj neustal se trudit přádlem,

až kolem tebe zmizel vln těch nával...

Co svedla nit v tom ženském prstě svadlém,

toť víc, než dokázal kdy muž svým hrubým rádlem!

Ó, stařenko! Kéž něžný stonek lnu

i na tvém rově po větérku kývá,

ten milý svědek zašlých dnů i snů

své přástevnice pilné, jež tu stlívá!

Co kvítků vyšila’s – co má jich niva –

nechť jako na záhoně hustě setém

ti zkvetou na hrobě; pták, jenž tam zpívá,

nechť roznese jich símě bystrým letem,

ať kraj tvůj široširý jediným je květem!