Stařenka.

Tak denně chodí stejným, volným krokem,

čas vráskami juž čelo její zryl,

však čila, posud, svěží, s jasným okem

a úsměvem, jenž údělem jí zbyl

z dob mladých, plných slunečního jasu

a vzpomínek těch blahých, krásných časů.

A v kostele vždy na svém místě sedá

před oltářem juž kolik dlouhých let

s týmž úsměvem, s touž lící, kteráž bledá

všem mila je, kdo znají ji, a ret

v modlitbě vroucí za ty k nebi spěje,

jichž vzpomínka ji posud v duši hřeje.

Však přečasto, když kostel písní hlasnou

se ozývá a zvuky varhan zní,

se zdá, že rety v modlitbě jí hasnou

a hlava klesá... Stařenka jen sní,

a minulosti řada dojmů celá

jí vchází opět v ňadra rozechvělá.

A slza prvá na líce jí skane.

Zří kostel plný, kolem ruch a šum,

nad oltářem jas mnoha světel plane,

a u něho hle! ona k nebesům

po boku toho prvně celou duší

se modlí, k němuž srdce láskou buší.

Pak řada let jí před oči se staví

tak plných krásy, kouzla, něhy, vnad,

kdy život byl jí jako potok smavý,

jenž jasem jara v květný vtéká sad,

a hlavou táhnou všechny ony zvěsti,

jež hlásají jen klid a rajské štěstí!

A zří se opět v středu svojich milých.

Ten líbá ji a onen hladí tvář,

ten slova v stáří o radostech zbylých

jí sladce šeptá, v oku lásky zář,

co jiný zas k ní tulí se a prosí...

A druhá slza stařence líc rosí.

Teď sama je a zcela opuštěna.

I ten, jenž každým jejím dechem žil,

když krutá času rozkázala změna,

juž dávno též ji navždy opustil...

A slzy nové proudem stékajíce,

stařence svadlé znova kropí líce.

A v bolu tom pak často zapomíná,

že dávno z chrámu všechen vyšel lid,

že nezvučí již v písních klenba stinná

a kolem že jen mrtvý vládne klid.

Tu pozdě domů sama vždy se vrací

a úsměv její v žalosti se ztrácí.

Než nazejtří zas stejným volným krokem,

jak jindy v zbožné touze kráčí v chrám,

tak čila, svěží, jak dřív s jasným okem

a žehná drahým, krásným vzpomínkám.

Ty mnohou ještě vyzlatí jí chvíli

z těch, které stařence na světě zbyly.