Stařenka sklonila hlavičku...

Stařenka sklonila hlavičku na prsa,

skropená slzami – těžkými perlemi:

„Beruško, hrdličko, křepelko, srdíčko,

kdy tě zas uvidím, – zjev se mi, zjev se mi!“

Ve hradě zakletém děvčátko hlídají,

stařeně klíč zlatý ku vratům nedají.

Stařenka pod okny smutná se potácí,

čeká a pláče, a srdce jí krvácí.

„Já jsem ji chovala, já jsem ji líbala,

marně jsem o její ručičku žebrala.

Ručičky – věnečky, znám jejich objetí,

však už mi pěnička do klína nevletí.

Nevletí – nemůže, nesmí mne milovat,

komu mám bolest svou než Bohu žalovat?“

V oknech se zamihla hlavička dítěte,

jako když růžička na keři rozkvete.

Babička zavolá, ručka tam zamává,

zacloní ji však hned ztrnulá postava.

Zahlédne stařenka zlých očí plameny,

a pak jen studené tvrdé zdi – kameny.

Kameny, kameny, chlad jejich v srdce bil,

nadarmo žebrala – kdo by jich obměkčil?

Stařenka sklonila hlavičku na prsa

hluboko – hluboko a v těžkém soužení

vydechla duši svou: „Bože náš – promění

i toho andílka ten život v kamení...“