STÁŘÍ AUGUSTOVO.

Čas odstoupit, neb Tiberius čeká.

Smrt stáhne s ramen rukou necitelnou

nádherný, zlatem lemovaný purpur,

studené tělo herce plamen stráví,

a nezbude, než jméno, pouhé jméno.

Snad potlesk zavzní dlaní několika

– ne herci tak, neb herec protiven byl,

ne jeho hře, neb trvala jim dlouho –

však radosti to bude výron pouze,

že herec pryč a hra že ukončena...

Ó prázdná marnosti ty všeho žití!

A přec hrál dobře dobrou hru tu herec.

Kdo může říci, že mou masku prohlíd,

že vnikl jedenkrát jen v duši moji?

Snad Agrippa kdys – ten jen tušit mohl

a více ne než Livia, má žena,

a Maecenas, ten dobrák opatrný;

snad tušili a snad se dohádali

mých vášní sklonů, šli jim moudře s cesty,

neb hověli jim, když jim rozum řekl,

že vzdor by marný byl a nebezpečný...

Teď Tiberius čeká... Nikdo neznal,

co v duši mé se skrývá: já však přehléd

tu arenu, jež životem se zove,

i zápasníky její; nezůstala

mi tajnou myšlenka jich nejtajnější –

jen Tiberius... Jak já zůstal světu

jakousi živou, kamennou však sochou,

tak záhadou on trvá pro mou duši.

Dívám se často na tu holou lebku,

však nepronikám stěnou skrání jejích,

dívám se často v zelenavé oči,

však ty jsou němy jako voda moře.

Ty oči jeho oslabuje slunce,

že předmětů ni lidí nerozezná,

však ve tmě vidí zřetelně a jasně

způsobem šelmy... Tiberius čeká...

Jsem osamělý... Lidé plní sice

síň paláce mi, touží u mých dveří

mě pozdraviti, v senatě se kupí

kol mého sedadla – však duše jejich

jdou k Tiberiu, kolem Tiberia

se nesou jejich naděje a touhy...

Pták, který zmlká při západu slunce,

i muška, která k spánku ubírá se,

i květina, – jež květ svůj uzavírá –

ti všichni způsobem svým pospíchají

pozdravit slunce, z východu když stoupá...

Čas odstoupit, neb Tiberius čeká.

Řím bude tleskat, hra je dokončena.

A dobře tak, neb snadno moh by herec,

o ducha sílu stářím pozbavený,

v úloze zmást se, mluvit lidským hlasem

a vypravovat smutek duše svojí.

Žil mnoho, viděl zanikání všeho,

jmen nejslavnějších, legií i říší,

a smutný výsměch z toho všeho sedí

mu nyní v duši jako sýček věště

i skon mu vlastní. Není bohů kdesi,

jen chmurné Fatum, jež se stále živí

hynutím všeho. Šťastni jsou jen mrtví:

Agrippa, Maecenas a děti moje

a ti, kdož byli. Zapsat chtít své jméno

v paměti lidí – smutné předsevzetí,

když časy ničí lidstvo i jich paměť.

Žil Julius kdys, zabitý můj otec,

kdo řekne dneska ještě slova o něm?

Oh, paměť lidská – jaká špatná deska

pro činy minula! Hle, paměť moje:

Je pravda to, že počet nekonečný

žen nejkrásnějších v nosítkách byl nošen

v ložnici moji? Syny že jsem míval?

Že Řím a svět rtům naslouchaly mojim?

Že mlád jsem byl? Oh, paměti ty bědná...

Jak On, jak Caesar byl by asi pustil

svět z ruky svojí? Jakými as sloupy

podepřel říši, jakou svorou spojil

krov nad budovou světa? Marno ptát se.

Muž zahynul, a myšlenky a plány

zabily dýky Cassia a Bruta...

Co za mnou, nic je, přede mnou tma pouze,

Jdi s jeviště!... Hru novou začít nutno,

neb stará znavila již obecenstvo.

Hru novou, tragedii s novým vládcem

osudů lidských, valných vojsk a říší...

Jít s jeviště... neb Tiberius čeká...