STAŘÍ HOŠI

„Snad pan...?“ – „„Tak jest. A vy? – pan...!““ Čtyřicet let

a poznali jsme se zas na pohled,

i podáváme sobě ruce obě.

„Jak jsi se měl?“ – „„A jak se vedlo tobě?““ –

„Eh, všelijak, to víš, však jaké zbytí!“ –

„„Ba ba, je těžké – těžké živobytí!““

Jdem podle sebe. Hovoříme sic,

však cítíme: nemáme si co říc;

a po chvilkách druh druha pozastihne,

jak oko pátravě se stranou švihne.

Ach bože, jaká zchudlost šedých vlasů –

ta vpadlá leb – ta drsná chladnost v hlasu!

Však náhle v oku kýs se zjevil mih,

a v hlase vřelý tón a v ruce švih –

ach ano, ano, – zrovna jako v mládí,

když byli jsme tak dobří kamarádi!

A pojednou se úsměv v tváři lihne

a srdce vře a celá duše jihne.

A již se přitlačujem k sobě blíž

a rámě na rameni leží již,

ba právě tak, jak když jsme ještě školu

kdys navštěvovali, pak denně spolu

při hlasném smíchu, při hlučivém slovu

se ubírali svorně ku domovu.

A jako tenkrát věru také dnes

my nedovedem rozloučit se kdes;

vždy zase něco sobě nacházíme,

proč „ještě kousek“ zpět se sprovázíme,

a poroučejme desetkrát se bohu,

přec jdem zas ještě „až tam k tomu rohu!“

No – rozešli jsme se. Však náhle zpět

zas hledím, a vtom přítelův též hled

se vrací! Snad ho stejné strachy tíží!

Jáť bál se věru: on že teď se plíží,

jak kdysi od zad náhle na mne skočí

a dá mi „babu“ a už zmizí s očí!