STAŘÍ MĚŠŤANĚ.

Za nízkou zdí sad zelený se ztrácí,

jak ostrov tichý prostřed vzdutých vod –

Tam od staletí k dědu vnuk se vrací,

a za rodem tam ubírá se rod.

Tam v nízkých domech bez oken a dveří,

kde vezdy vládne šer a mrtvá tiš,

pod střechou, na níž vítr trávu čeří,

kde místo štítu naklání se kříž, –

tam v rodné, drahé prsti klínu svatém

měšťané staří věky klidně sní – –

Z nich mnohý jméno svoje vyryl zlatem

v rodného města desku pamětní.

A mnohý z nich tam na hradbách či v bráně,

kam cizáků kdys marný dral se vztek,

za zem svou bil se, jak děl zákon Páně,

a ocel v pěsti umíral jak rek.

Teď po let bouři, žití boji tuhém,

za věčný poklid splativ smrti daň,

nepřítel – přítel – druh tu v zemi s druhem

si smírně tiskne zkostlivělou dlaň...

Tam v stínu rodných lip, jichž haluzemi

jak varhanový šum by měkce táh,

tam staří měšťané spí klidně v zemi,

s tou drahou hlinou mísíce svůj prach.

A s nimi v popel rozpadá se zticha

minulost města, purpur slavných let,

čest primátorů, radních pánů pýcha,

prastarých rodů nejvzácnější květ.

Lesk řemesel a cechů stará sláva,

pradávná práva s králů pečetí –

vše s nimi tiše v prach se rozpadává

a zvolna mizí vnukům z paměti...

Tak spí a čekají, až v šerou cellu

den veliký jim zlatě vzplápolá,

až pozouny a kotly archandělů

Pán na poslední soud je zavolá.

Pak opustí svých hrobů stín a plíseň

a nadpozemským leskem oděni

ke chvále toho zanotují píseň,

jenž Pravda je a Život, Vzkříšení – –

A po oblacích půjdou plných slávy

s chorálem na rtech, věrní poutníci – – –

A v posled v pokoře své skloní hlavy

před tváří boží, sluncem zářící...