STÁŘÍ POUSTEVNÍKA.

Jak Adamita volně vysvlečený

se ticha vlnou duše moje koupá.

Jsem stár, ach stár jak buky u rozvalin...

A stálý stín, v němž zvoní konvalinky.

Tíž memoarů sotva plece nesou,

ač nevyznám se, nesvěřím a mlčím:

jeť sluha můj jen plachý kretin církve

a nad něj neznám jiné larvy lidské,

Já filosof ved marné k lebce řeči,

až unaven jsem naplil v její dásně

a skulil jsem ji s hory někam v mlhu;

v směr opačný pak jsem se vystěhoval.

Jsem stár, ach stár jak buky u rozvalin!

A stálý stín, v němž zvoní konvalinky...

Idiom světský slabě v dáli hučí...