STÁŘÍ

Co muži vy! Když vám je život bojem,

pak život ženy podobá se běhu

neznámým lesem, plným loupežníků,

všech možných trýzní, hladu, žízně, touhy,

zoufalé nudy, trapných odříkání

a co víc všeho... Znaveny vším jdeme

a nežli usedneme k odpočinku,

i boj nás čeká. Jiný než ty vaše,

a stokrát horší... Zde si stará paní

trošičku zaváhala, modré oči

se zadívaly kamsi v neurčito,

rty sevřely se. Naklonila hlavu

a odlesk světel zahrál v bílých vlasech

měsíčním leskem, v středu na pěšince

se pousmála zdravá proužka kůže –

ta stará paní byla kdysi kráskou

a drahokamem každé společnosti,

a románky a novelky se pletly

kol ní v těch letech – dnes je vážnou dámou,

je ráda viděna a poslouchána,

má vtip, dar živých poznámek a tropů

a zvlášť, že přímo nežensky a ve všem

je upřímna. Tak zaváhala trochu

a jak by byla vposled zvítězila

nad něčím v sobě, usmála se smírně

a vyprávěla: Boj to, páni, s drakem,

jenž nenápadně se nám atašuje

při chůzi lesem, za námi jde, vedle,

neviděn často, ale vždycky cítěn,

a nežli vyjdem z lesa do roviny,

se vrhá na nás. Inu, je to Stáří.

A je to boj s ním! Když se člověk zavře

a vytrhává první bílé vlasy,

když palcem začne stírat čárky vrásek,

když barvou začne svěžest dávat tvářím

a potom zrcadel se zbaví zrádných

– jsouť zrcadla, jež náhle potměšile

a s výsměchem vám začnou ukazovat

jakousi sešlost výrazu a očí,

otylost hnusnou, línou vláčnost chůze,

zrcadla černovidná, jež se rázem

vám z milých druhů nepřítelem stanou –

těch člověk zbaví se a koupí jiná,

jež lichotivě zírají mu v líce

a lhou a lhou a nějaký čas jsou vám

i přítelkou i dobrým těšitelem,

až, jak by je to také omrzelo,

najednou, zdá se vám, že chladnou, zpřísní

a tvrdě zlé jsou... Nenápadně jdete

k té oné známé, zavede se hovor

na masáž, pasty, vodičky a léky,

na dietu a kuchyň – znovu dáte

se do boje – a salon krásy stane

se cílem vašich procházek. A kuchyň

předmětem dozoru a do žurnálu

se ponoříte v četbu inserátů

a vaše úspory se proměňují

v kelímky drahé – páni, to je zápas!

A ostych jímá vyjít se svou dcerou

i do divadla, ba i na ulici,

vždyť tyhle dcery jsou let barometrem,

a jsou-li podobny vám – ještě hůře!

Jak střežíte ji! Jaké obávání,

že její náhodný flirt změnit může

se v známost vážnou! Že by byla svatba

a za čas vnouče, vnuci – z vás pak stane

se babička! Ach, bába, která tráví

zděděným slohem čas svůj u kolebky

a vypravuje pohádky a bajky

trapičům drobným – idyla ta byla

příšernou hrůzou myšlenek a snů mých,

a hrůz těch ostatně vždy bylo tolik,

že nemožno jich ani vypočítat.

Tak při hovorech dáváte si pozor,

by nezmínily jste se, že jste znaly

tu onu herečku či primadonu,

jež kvetla kdysi v mladých letech vašich,

by počtář posluchač hned nevyvedl

si z toho cifru pro vás ošemetnou –

a konec konců? Drak vás přece pozře

a leta vetknou bílý prapor pevně

na vaši hlavu... Vzdáte se. A ejhle,

noc vaše přináší vám klidný spánek,

svět začne jaksi usmívat se na vás

a neobjevuje se šikmý pohled,

jenž blýskal na vás z očí vaší dcery.

A klid je v duši, jak když přejdou mračna

s nervosním tlakem. Začnete mít radost

i z přítomna i z oněch starých časů,

jež v paměti vám vstanou v živých barvách,

a rády mluvíte a vzpomínáte

tím hovorem, jenž bez censury plyne

a nebojí se vzbudit hroznou cifru.

A věříte, že teprv nyní začne

člověka těšit život? Všecko zvlídní,

i stará zrcadla zas přijdou ke cti,

jak bytost, která hovoří jen pravdu.

A rády svatbu vystrojíte dceři

a vnučku chováte i kolíbáte,

i pohádky jí rády vyprávíte,

s ní žvatláte a s duší rozechvělou

se těšíte, kdy přijde číslo druhé.

I na ty mladé člověk zadívá se

a přeje jim to mládí... Jdou si lesem,

snad dosud neví žádná, že tam plno

je banditů, že přijdou chvíle hladu

a žízně. Že se přidruží jim potom

drak příšerný... A kdybych měla možnost

to mládí změnit s nynějším svým klidem –

já nevím, nevím – – Tu se stará paní

na chvilku mlčky v dálku zadívala,

jen na chvilku a potom zatoužila:

Ach, já bych přec jen volila to mládí!