STARKOČ U ČÁSLAVĚ

Pod Železnými horami kraj

řepy a pšenice, brambor, dřiny,

lán tvrdé země – a přece ráj:

lán drahé domoviny.

Baruško, tam je tvá milá ves,

kořeny starých, počestných rodů,

hrst chalup s došky, u plůtků bez,

jabloně sladkých plodů.

Na kopci kostel, hřbitůvku dlaň,

v návsi dva rybníčky, rodné sídlo.

Jen dobré nebe vám tátu chraň:

pálí ho dobré bydlo...

Vysoké boty, flinta a pes

voní mu víc než na polích dřina,

o kšeftě dumá, buď ledakdes,

o zlatu do půl klína.

Padni i oko, padni i zub,

čert vezmi máminy slzy, vzlyky:

praskne-li všecko, snad aspoň chlup

zbude do Ameriky.

Baruško, den za dnem, noc co noc,

čas rubáš úzkostí matce šije:

k Horálkům chodívá o pomoc,

slzavé údolí je...

Jak zalekle zní tvá písnička

pípnutím pěnkavčím ve Starkoči:

nic tvoje mládí tu nezhýčká,

tvé krásné černé oči...

A přece v nich září tento kraj

řepy a pšenice, brambor, dřiny,

lán tvrdé země, tvůj máj, tvůj ráj:

lán drahé domoviny.