Stárnoucí peň.

Jsem samoten jak v širém poli

stárnoucí peň,

když zlatem stkví se po okolí

bohatá žeň.

I zírá kol; sněť jeho kloní

tajemný stesk,

vždyť nad hlavou se jemu honí

haditý blesk.

On zná ty kruté jeho střely;

v starobnou hruď

tak často s kletbou zaletěly:

„Ubohým buď!“

Je chor; však za jara, kdy pučí

paběrkem sil,

zpěv tichý v duši jeho zvučí:

Já šťasten byl!