STÁRNOUCÍ POUTNÍK.

Jas noci stříbrný se vzduchem jemně chvěl,

na stromy usedl jak ledných ptáků zjev.

Kdo cestou šel, zrak v dálku upřen měl,

neb slyšel z pralesů znít přitlumený zpěv.

Noc usmívala se jak úběl dívčích těl,

jež chladna jsou, než prudce rozbouří se krev.

A poutník stárnoucí si teskně k sobě děl:

je možno zbytek života dát jeden za úsměv.

Nad spící krajinou smrt sítě snovala.

Ten modlil se, kdo musel u mrtvoly bdít,

a němý byl, kdo vzpomněl živé něhy.

Noc usmívala se, však neslibovala.

Kdo jaro neslyšel, teď zimu slyšet jít,

a v květy nedotknutelné mu vzkvetly sněhy.