STAROBA

Staroba vešla

do jizby mojí,

kdy, ani nevím:

za stolem sedí,

dívá se na mne

vyhaslým zrakem.

„Co se tak na mne

zkoumavě díváš?“

nevlídně ptám se.

„Co na mně vidíš?

nelíbím se ti?“

„Líbíš, ba, líbíš,

bezzubý dědku:

Podobni jsme si

jak sestře bratr,

jak vejce vejci –

mám z tebe radost!“

„Ale já nemám:

hluchnu a slepnu,

v pochůzkách slábnu –

Jsem jako dítě,

které se učí

teprve chodit.“

„Belhavý dědku,

snad nechceš tančit?

Masopust přešel,

popelec nastal:

označ své čelo

mementem smrti.“

Skloněnou hlavu,

neodpovídám,

však než pomyslím,

Staroba vstává,

přistoupí ke mně

a popel sype

na moji hlavu.

A nebráním se:

bezmocně kladu

Starobě na klín

šedivou hlavu

a vzdychám, pláči

bez utišení...