Staročeská romance.

Pan Půta odjel kdysi do Prahy

a v Rabí byli zase pány

po dlouhém čase sedláci.

A když odjížděl, vážným slovem

komonstvu tato slova dí:

„Hle, odjíždím, snad na měsíce,

a nemám věru péče větší,

leč abyste mi opatrně,

jak na moje se sluhy sluší,

co miluji tak, střehli věrně.

Aj nemám ženy, ani dcery,

by chránili ste očima jich

a mečem břitkým v slabé chvíli –

té práce prosti budete.

Leč za branami na dvořišti

se milý tvor mi prohání;

ať jest mu ve všem všecka vůle

a všecka vaše starosť, láska –

jeť můj to drahý opičák!“

Pan Půta odjel téže noci.

Však sotva dospěl pražských bran,

už v Rabí byl jak za hrobem:

komonstvo pije, hýří, výská

a málo dbá, že opičák,

miláček pána vzdáleného,

se odvažuje skokem bujným

přes brány nízké ohradu.

A na dva skoky letí dolů

a už je v šíru svobody.

Jak tužným dechem, rajskou slastí

zajásal, pln jsa pýchy sladké,

po české nivě opičák!

Jak zachutnal mu český ořech

a české hruše sladký plod,

jak v bujném ruchu poskočil si

po českých zase větvicích!

Však nedlouho ta radosť zlatá

jest opičáku údělem;

sedláci z Hajné pozřeli ho

a kvapem spělo neštěstí.

„To divné zvíře,“ jedni praví.

„Jak? zvíře?“ dí zas ostatní.

„To ďábel sám, jen vizte, zřete,

jak v lidskou odívá se tvář;

a šklebí se jak jícen pekla

a směje se jak čertův zor,

ne, této smělé od potvory

ať ochrání nás hůl a cep!“

A na opici spěšným chvatem

a s úzkostí a odvahou

se žene do lesa teď celá ves.

Ku předu muži s pavezami

a mrštnou kosou jonáci,

za nimi ženy s vidlicemi

a děti s křikem na plano.

A vůdce praví: „Chaso statná,

jen vytrvejte do konce!

Jeť sám to ďábel v našem kraji,

jenž hříchem plní naše hvozdy

a naše louky, naše pole –

náš musí býti, pravím vám!

Aj, jak pan Půta pochválí nás

a naše švarné sudlice,

až zví, že naší statečností

byl utracen ten černý hosť!“

A zástup pleše, jásá, křičí

a na pochod se vydává.

Hle, tamto, tam! Na vrchol stromu

aj, šplhá ďábel, opičák!

Nu, počkej, počkej, však se odtud

nevrátíš dolů živ a zdráv.

Však nechce se mu s bujné výše

a zástup čeká tiše, tiše...

Teď k radě vůdcově se rozhodli,

by strom byl skocen k zemi.

A když se mocný chýlil dub

a k zemi pádnou ranou klesal,

aj, skočil mrštný opičák

na sousední kmen javoru.

A zástup oči, ústa otvírá.

Zas javor skácen, ale skokem

na blízkém buku byl zas opičák –

a tak co zděla vesničanův ruka,

to v malé chvíli v niveč uvedl

veselý opičákův skok!

Tu kdosi kámen chopil do ruky

a vymrštil jím silou do výše,

až umdlen, vysílen a poraněn

se k zemi snesl chuďas opičák.

Tu byl a ležel, nešťastný ten ďábel,

a nad ním zajásal sedlákův sbor;

byli to z Hajné švarní sedláci.

V tom navrátil se z nenadání

pan rytíř Půta z Prahy do Rabí;

a rychtář s radou pochvátli si hezky,

by přivítali pána s novinou:

„Bůh, všemohoucí Bůh byl s námi,

co ráčili jste býti kromě nás;

samého ďábla chytili jsme v lese

a nebe všem nám uchystáno jest,

i vám, náš pane, velmocný a štědrý!

Tam na radnici černé tělo ďáblí

na marách smrčích odpočívá již,

ó pojďtež, pane, na své oči zříti,

jak lesť a šalba vyšla ze světa!“

Pan Půta pousmál se pode kníry

a za rychtářem spěchal, za radou.

Hle, máry černé, kolem svíce z loje,

na marách zvířecí, aj divný trup;

pan Půta stoupá k marám blíže

a zrakem bystrým pátrá po tazích.

V tom zakřiví se zrzavá mu brva

a hromu rachot od úst zaznívá:

„Pryč, chaso blbá! Mého opičáka,

mé rodiny a lásky náhradu,

jste za ďábla mi utýrali k smrti?!“

A trpký úsměv kolem úst se klade,

pan Půta v kníry polohlasně hučí:

„Aj nemoh’ uhájiť jsem opičáka,

to raděj zkusím, jak se žena hlídá,

a ožením se v příští masopust.“

Komonstvo nedbalé vypráskal z hradu

a novou daň uvalil na sedláky,

jimž za oběť pad’ ďábel – opičák.