STAROCH I BOR.

Příkrá cesta v shnilé skále,

na níž trčí zpurně nad obzor

zbytek lesa – osamělý bor.

Voda po ní srčí stále.

Ryzka – v hřívě plíseň stáří

vzhůru vlíkne káru krokem krok.

Za ní staroch shrben. Skalní bok

západ barví chorou září.

Pavuč vrásek v líci holé,

v chumli brv a vlasů hustá běl –

svědci trpcí, co vše přetrpěl.

Podzim dmýchá v stuchlá role.

Dceru měl, jak na jabloni

když se hlásí z jara první květ.

Zvadla časně. Víc jak dvacet let,

tudy též vez' rakev pro ni.

Svižná k práci v poli, doma...

– v dravé vzpomínce jen zaúpěl –

v továrnu se dala... až kdys, žel!..

zří krev... s mroucíma ji rtoma...

Jeho syn jak modřín mladý,

když se z mlází bujně, strmě pne.

Těšíval se jím den ode dne;

ves ho byla plna všady.

Dospěl, na vojnu ho vzali;

však se vrátil s tělem zmrhaným.

Zmíral bídně. Sotva deset zim,

když mu posléz odzpívali...

A dnes po třetí tu jede

s truhlou přivázanou v klanicích.

Jeho žena... ublížit jí hřích!..

mněl, že nic je nerozvede...

Lopotily v žití hloží..

jeho svět byl celý její svět...

stárly spolu přes padesát let...

zítra v zem ji navždy složí...

Všem jim dosloužil; sám nyní

jak tam osiřelý z lesa bor.

Slzu vtiskl... Tmí se úval hor;

starocha i bor noc stíní.