STARODÁVNÁ ROMANCE.

Ten klášter znáš, kde sporá tráva

dnem každým více z dlažby vstává;

kde v dlouhé chodbě hrobek řada,

kam rosettami svit mdlý padá;

a v pozadí kde Kristus bílý

se nad hořící lampu chýlí.

Za okny smutně stromy šumí,

zvuk varhan z kaple kroky tlumí:

A v dvoře, jejž stín dlouhý skrývá,

si opuštěný fontan zpívá.

Tam zbloudili jsme spolu jednou.

Jak s mrtvoly když víko zvednou,

tak upomínky v skráň se nesou

a křídly šerých můr tam třesou.

Pojď, půjdem, cestu dobře známe,

na klášter ten se podíváme.

A šli jsme dlouho lesem, plání.

Kde klášter byl – pár zdí se sklání.

A dlažbu tráva zcela skryla

a z chodby pouze strouha zbyla.

I s kříže zmizel Kristus bílý,

jen střepy z lampy bleskly v býlí.

Zvuk varhan utkvěl kdesi vzduchem

a splynul s žalným stromů ruchem.

A pouze fontan, slyš, ten zpívá

jak tenkrát a jak odjakživa.

Co jsme? kam spějem? a co víme?

Pojď, víkem rakev přiklopíme.