STARODÁVNÉ DRAMA.

Hle, símě lidstva, k vůli vám dnes nebe

své prodloužilo všecky perspektivy,

já témuž k vůli ve hlas vtělil Sebe,

nuž, pojďte blíže rukou Mojich divy!

Ty prvá předstup! Dovedné jsi dílo,

zrcadlo klamné Mojich tvůrčích sil,

Mně samému se v tobě zalíbilo,

když rtů Mých dotyk z mlh tě probudil!

Mluv, černokněžno, která mnoho tají!

Dal’s bydliti mi v luzném, živném kraji,

mou mansardu Jsi obdal morušemi,

dal Jsi jí plná pole chlebová,

nahnízdil blízko opeřené sněmy...

Milejších skrytů země nechová!

...Však znal Jsi sám, že ještě půl mne chybí,

mých tepen tluku mužská ozvěna;

ne člověk dosud: hada půl, půl ryby,

jak tvrdila mi tucha blažená!

Ta tvrdila mi, manžel přijde silný,

tě v stromořadí kdesi uchvátí,

a v prostřed božské, neskonalé dílny

tě blahem bezduch počne líbati.

I čekala jsem... Přikázání znělo:

Zapři se, varuj, zaviň, odříkej!

Muž bloudil kolem, po něm všecko mřelo,

v zoufalých nocech slýchala jsem jej,

neb touhou vyl a střel se pod mé prahy.

Co’s činila, já jsem tvůj bůh a pán,

já vydal jsem vás, oddělil vám dráhy...

Já, pane? Já... odemkla dokořán!...

Pak vřítil se jak propuštěné lvíče,

jak list mne vznášel v smědých loktech svých,

pln zalklých stonů, vzlykaje a řiče,

v šum moruší a položil mne v nich...

Ať najde milost před očima Tvýma!

Maria hříšná, žalost boha jímá!

Rok lehko minul... bílé byly zimy,

smrtelně spaly drahé moruše,

muž člověk však juž s gesty císařskými

svou nastolil mi sílu do duše.

V mých vinohradech, v lomech černých, v lese

i v lůžku – všude krásný autokrat;

těch rysů pečeť od početí nese

i každé z našich zlatých pacholat.

Tak bez vlády jsem nesla jeho ducha,

jak peníz nese signum vladaře,

rtů hroznem zlíbal ústa mi jen suchá

a lví svou hlavou prsů polštáře.

Mluv, ženo, víc, ty dovedné jsi dílo!

Maria hříšná, čiň, co bohu milo!

Já stala jsem se míčem jeho rámě,

nohsledem jeho černých pohledů,

tajícím vločkem, díval-li se na mne,

slz jeho houbou býti dovedu...

Jsi matkou dětí... – – – – – – – – – –vypiplám je v růže,

v zázračné jejich otce odlesky,

v jich hladině svou pýchu shlížet může,

mír v okov srdce vážit nebeský...

...Leč jediné... Kdybys měl svolit, bože,

by jiné ženě dal žeh krve své

(pak vdova lvice zanechává lože,

jde pustou nocí, v skalách dutě řve),

vzkřikla bych k Tobě nejdrzejší slova,

skřípavá jako v hejně starých vran!

...To jediné... a uzřela bych – vdova –

jak padlý Anděl kmitá u svých bran!

Loď první na vodách a horizont se mračí,

kdy asi kotva dna se uchytí?!

Kdos druhý nasel zrnéčko mi dračí,

jen málo sprch a musí klíčiti!

Ztrestej mne, prosím, zastři paměť mou,

v níž upomínky jako mráčky plují,

dej smrt mi temnou nebo blaženou,

vše bez cíle! Já víc jí nemiluji!!

Divochu, ustaň! – – – – – – – –Nejsou cesty jiné,

hvězd jiných není, není jiná slast,

je srdce živel, hoří buď neb hyne

a nelze jím jak hlinou v prstech vlást!

Pár chvílek Tvého přesvatého sluchu,

a stačí na mé lásky romanci,

hle, hříchy mé a všecka zpupnost v duchu

jak pokorní jsou k Tobě beránci!

Hněv můj je pochodeň, a běda tam, kam padne!

Slyš, Nejvyšší! Byl úsvit nevinný,

já šípy vzal a sítě svoje zrádné,

krk ženy zlíbal, vyšel z planiny!...

...Jezero spalo... Já se sklonil k němu

jak slavnostního ticha k vodojemu,

zarděl se celý divým, mužným rděním,

neb zřel jsem Vílu, spící zamyšlením;

...v prstencích škebli, vlavou jako tyl,

puk leknínový u ní churavil,

puk chorobný, jenž líbal její brvy

v sny bledoreté s prchající krví,

jak měsíc lesklou, jako pancéř bílou...

Rozume černý, proč’s ji činil Vílou?...

Divochu, ustaň! Ve Vil slabé říši

vzkřek pudů horkých nemá účele!

Ne, pane, pud, cit bolestnější, vyšší,

jak závoj mrtvých tál mi na těle!

Ne, pane, pud, však holubiček vlání

z mých tuřích zornic modlilo se za ní!

Eh, vzbudila se... V stráži mého člunu

hladina jitřní milovala lunu...

Já chvěl jsem se jak pupen mladé břízy,

že vzdychne smutně, že mi tiše zmizí...

Však zůstala, a já jsem sepjal ruce

v blažených pláčů bezejmenné muce,

nedýchal, nežil, ssál jen její zpěvy...

Žežhulky mrtvé, o nichž nikdo neví!...

Ztrestej mne, pane, zastři paměť mou,

v níž upomínky jako mráčky plují,

dej smrt mi temnou nebo blaženou,

vše bez cíle, já víc ji nemiluji!

Hněv můj je pochodeň, jež mátohy tvé spálí,

Víl plané lůno rudě osvítí,

tvá pravá žena dozápasí v dáli

a zlaté děti počnou kvíliti.

Své pravé ženy ústa zachceš míti!

Jsou zduřelá, když smyslnost je vznítí!

Na její hlas se rozpomeneš maně...

Zní silně příliš, jako úder báně!

V snách obklíčí tě ňader jejích zdraví...

Čpí duši hrubě, plna nízké stravy!

Robátko čisté touhu tvoji vzbudí...

Tak opic rod mladé dusí k hrudi...

Až vzhučí bouře, koho budeš chránit?

Tvá síla zhluchne, v prázdnu vyhoří!

Smí nebes ohně rybí vílu ranit?

Jak sestra s nimi chladně hovoří!

...A moje síla? K čemu křeč mi paží,

jen mlha mlhu do skonání blaží,

jen vůně vůni, hoře kvete smutkem,

snů krásných není v živobytí prudkém!...

Zmařeno všecko... Vasal věčné touhy

mi od nynějška člověk bude slout,

od modra k modru koráb štkání pouhý,

přístavy míjet, k marným pólům plout!

A člověčenství, perla temné ceny,

spát bude v ústech němé lastury,

ať praskat bude koráb opuštěný,

k ní nedoletí hlásku se shůry!

Vzkřikla bych k Tobě nejdrzejší slova...

Lze mlze jenom mlhu milovat...

Zrnéčko dračí: bolem velká vdova,

tam v písku svalen krásný autokrat!!