Starodávný motiv.

Je láska živý strom, jenž ke rtům níží

své větve chvějné s vábnou plodu tíží,

jak by chtěl podat mi své ovoce;

hlas tajný dí: V těch plodech mír a klid,

kdo chceš být blažen, spěš je zachytit,

bys v moře štěstí splynul hluboce.

Leč kdy své dlaně vztáhnu po nich v touze,

kams mizí mně jak lhavý přelud pouze,

jejž obraznosť v mou duši vetkala;

vždy nové kouzlo novou mukou zas mne trýzní,

po lásce touhou chvěju se jak chodec žízní

a trpím žalný osud Tantala...

Znám konec všeho, žiju bez naděje,

vím, z květů všech že smrti dech jen věje,

že lásky žár se mění v klamu chlad...

a přece vždy po sterém zoufání,

když láska ke mně blíž se uklání,

jak proklatec zas musím – milovat!