Staroměstská poprava.

Noc černá již prchla. Však málo se tmělo

tak zlověstných nad zemí českou kdy chvil;

dnes přes hory doly to mrákotou znělo

jak hrozného proroctví tajemný kvil.

l nyní to jitro jak strnulé shlíží

na královskou Prahu a hradčanskou tvrz.

A jak nebýt smutno! Dnes Čechům se blíží

den hrůzy a hoře, den krve a slz.

Jest záhy z rána. Prahou lkaly

noc celou děsné pověsti

a teď se davy lidstva valí

na staroměstské náměstí.

Tam záhy hrozivě se kupí

kol lidu vojska cizí tlupy;

teď vřiskly drsné povely

a brány hned se zavřely.

Jen vzdechy slyšet v tlačenici;

a jinak v němém sděšení

lid všechen zírá ku radnici,

kdež trčí černé lešení.

A špalek stojí na lešení

a v levo muži zakuklení

a v pravo s velkým mečem kat.

Zda víš, co má to znamenat?

To zbožný vítěz Hory Bílé

a jezovita Lamormén,

ti svaté strojí kratochvíle

vší české zemi v tento den.

Máť dvacet sedm bohatýrů,

že věrně hájili svou víru

a svobodu a drahou vlast,

dnes na špalek své hlavy klást.

Slyš, s věží bije pátá právě

a divadlo již počít smí.

Kruh soudců used ku popravě

a s hradu rána z děla hřmí.

Jí v hukot mocný výkřik vpadá:

„Toť heslo jest a na mně řada!

Můj Ježíši, Ty s námi buď!

Tys Soudce náš! Ty vrahy suď!“

A hrdě stoupá na lešení

jak ku vítězství válečník,

blesk hněvu v oku, bez zachvění,

pán z Lokte hrabě Ondřej Šlik.

Již kleká k špalku, bubny víří,

kat Mydlář, mistr, dobře míří

a již se hlava kutálí;

pak ještě ruku uťali.

Lid zaúpěl. Než, hlava nová

nad popraviště vyčnívá;

toť slavná hlava Budovcova

a viz jen, jak se usmívá!

Pán právě triumf znamenitý

nad dvěma slavil jezovity;

teď bílý vous si hladí kmet

a takto plesá jeho ret:

„Mé šediny, jaká to sláva,

již nenalez bych na trůnu,

že za hodny vás Pán uznává,

nést mučednickou korunu!“

Pak povzdech: „Bože, zlé jsou doby;

zřím, vlast jak klesá do poroby.

Ó chraň můj národ ztýraný

a naprav naše katany!“

Meč zasvištěl, – ó lide český,

ty slzíš, trneš jen, nic víc?

Což nesdrtíš svých hněvů blesky

svých ubíječů hříšnou líc?

Ach, lid je něm. Jej hrůza svírá.

On vytřeštěně na to zírá,

jak třetí rek jde smrti vstříc,

pán z Polžic to a Bezdružic.

„Já se ctí prošel tolik zemí

byv ušetřen i barbarem

a teď smrt hanby losem je mi

v mé vlasti, které sloužil jsem!

Než, hltej jen krev věrných, Říme,

my v Kristu přece zvítězíme, –“

a ještě nedomluvil ret,

an odzadu kat hlavu smet.

A hle, teď Kaplíř k špalku kráčí,

kmet stářím již se chvějící;

sám kat si slzu stíral v pláči,

než k ráně zdvihl pravici. –

Můj Bože, není ještě dosti?

Ach, soudcové jsou bez lítosti.

Svůj lup rve dále mstivý hněv,

meč hraje svou, dál teče krev.

Muž za mužem kles, z Losů Otta

a mnohý jiný dotrpěl.

A jak se smála škůdcův rota,

Jan Jesenský když na smrt šel!

Tak výmluvně svých řečí plamem

znal vítězit nad římským klamem;

teď jazyk jemu vyříz kat

a pak muž slavný teprv sťat.

Tak mučedník za mučedníkem

za vlast a víru cedí krev,

tak vznešeně, jak zákeřníkem

když zraněn zmírá hrdý lev.

Teď bubny náhle oněměly.

Hlas vůdce vojsku ústup velí.

Lid v zoufalosti zastenal.

Kat Mydlář práci dokonal...

Již večer rouškou smutku stíní

den nešťastný, den krvavý.

Jen staroměstská věž má nyní

zřít ještě dohru popravy.

Hlav sťatých dvanáct – tak msta zuří –

tam vyvěšeno na cimbuří

ku výstraze všem rebellům

a k radosti prý anjelům!...

Ó děsný ty ději, ó zločine Říma,

ó jestli bych zapomnět na tebe měl,

pak svadniž mé srdce! Pak v hrob ať mi hřímá

jen soud svůj můj Bůh a můj Spasitel!

A vy, naši ubití rekové víry,

tam v nebesích slyšte náš obdiv a dík.

Kéž mohl bych volat to v celý svět širý:

Jsem kost z kostí vašich, jsem evanjelík!