Staroměstské náměstí.

Ty ráno vlasti palčivá,

ty staroměstský rynku,

tys vepsal písmem krvavým

v nás tesknou upomínku!

Kdo v duchu nezřel vrahů tvých

a nekles’ pod jich pažbou,

když kvítí rostlo červené

tou drsnou tvojí dlažbou?

Ach hlava klesla za hlavou

těch našich mučedníků,

a každý záblesk meče vklál

do srdce vlasti dýku.

A zvedlali se žehnáním

neb odpuštěním ruka,

sta retů by ji zlíbala,

a srdce vlasti puká...

Zas věků křídla složena –

čtu písmo dějů nových:

ach kolik skryto bolestí

v těch několika slovích!

A spásy dosud nevidět,

mrak slunce ještě cloní,

a strážný anděl otčiny

na prsa hlavu kloní...

Hoj starý lev náš dosud spí –

či věštbu dávnou splní?

Či příboj opět zavíří

a moře dějin zvlní?

A nečekáme nadarmo,

ha, ve svém jařmu kletém?

Tím hloučkem škůdců nepohnem,

a hýbali jsme světem!