STARONOVÁ PÍSNIČKA.

Nebetyčné Tater štíty

vězní bytost líbeznou,

v loktušce jež Popelčině

zakletou je princeznou.

Šarkan ji tam střeží zlý,

chřestí chvostem, cení kly,

panenskou krev z údů chlemtá,

okovům jež uvykly.

Hýčkán písní Vltavinou

vyrost' junák ztepilý,

zvěst o křivdě nepomstěné

slýchal z předků mohyly.

Pěstí skály rozrazí,

před bůžky se neplazí,

půjde krásku vysvobodit,

plně svaté příkazy.

Po boku mu kráčí směle,

zježiv hřívu, věrný lev,

nad oběma v jitřní záři

vlaje bílá korouhev.

Zkruší nápor satanský,

zlámou řetěz tyranský,

k spící krásce provází je

letem orel tatranský.

Když pak junák z vůle boží

s určenou mu Popelkou

na věky se nerozlučně

spojí šťastnou veselkou,

zablýskne se nad zemí,

bouře smete ničemy,

hořký popel spáleniště

v ráj se změní s růžemi.