Staroselská romance.

Šel pan hrabě, vyšel z boru

na sedláka na Krákoru;

on mu příliš hlavu zvedal,

mnohou noc mu spáti nedal.

Přes kameny, přes hrboly

Krákora tu oral v poli,

podle kravky mladou ženu

u pluhu měl zapřaženu.

Šel pan hrabě po úhoru,

žena hledla na Krákoru;

on jen řekl: „Uhlídáme –“

„„Stůj!““– vzkřik’ hrabě, „„selský cháme!““

Krákora řek’ zvolna: „Ouhy!“

povytáh’ se, jak byl dlouhý,

mladá žena na pluh sedá;

byla jako plátno bledá.

„Pane hrabě, dobré ráno –“

„„Z panského tu přioráno!““

„Pane hrabě, – na tom svoru –“

Bič zved’ hrabě na Krákoru.

Žena jako přimrazena;

ruka klesá napřažená:

„„Kdes pak, chlape, vzal tu holku?

toť jsi zrovna s ďáblem v spolku!

Trochu bledá, – inu k duhu

nejde jí to při tom pluhu,

škoda je jí, – tisíc šotků!““

Sedlák pevněj’ svírá otku.

Hrabě všim’ si jeho pěsti:

„„Hezká žínka, – tvé to štěstí!

Odpouštím ti,““ – dodal temně.

„„Pošleš ji dnes večer ke mně.““–

Otka krouží napřažena...

Nezabiješ! – vzkřikla žena,

vyskočila před Krákoru. –

Střelná rána houkla z boru.

Žena vzkřikla: Kriste pane! –

„Kletá rána! – Pane tcháne,“

– „„Selský blázen, na mou věru –““

„fořt vám střelil vaši dceru.“