Starost.

Černá starost krev upíjí,

Starost krutá srdce žere,

Spaní krade, chut ubírá,

Mírný pokoj z prsou dere.

Čelo, tvář, jak rádlem, brázdí,

Jasnost oka smutně kalí,

A jak lavína s hor sněžných

Tak se na tě hrotně valí.

A ty předce tiše snášíš,

Ramena svá jí podkládáš!

Její rubáš jedem nadchlý

Žalostně na se oblíkáš?

Ani děvče, ani skleňce,

Ani zpěv tě juž nekřísý,

A tvá schliplá hlava pořád

Hloub a hloub na prsa visý? – –

Toběť, věru, líku není!

Žehnej se tedy s tím světem,

S jeho jarní blažeností,

S jeho máje vonným květem.

Neboť koho zpěv, ni víno,

Ani děvče juž nekřísý,

Ten – ať jen se v rakev složí! –

Bez podpory klesnout musý!