STAROSTA STACH

Proč starostová v komoře

se zamyká a v koutku pláče?

A co za prapodivné ptáče

chodí po dvoře? –

Kuřátko černé, zvláštní host!

Má věčně urousaná pírka.

A třebas před ním plná mírka,

kůže je a kost...

No kost a kůže je i Stach:

kde jaké pírko sbírá, smítá,

a pořád sčítá jen a sčítá,

neveselý brach...

To jaro z gruntu Machovce

si vzala starostova Hanka.

Stach dceru zbil a vyhnal Janka.

Vdal ji za vdovce...

A teď tam v koutku v komoře

den ze dne panímáma pláče.

Jen když se mokré, černé ptáče

motá po dvoře!...

A plyne čas, jde noc a den...

Stach půjčil třicet tisíc zeti.

I s gruntem k čertu zeť však letí...

Přišel na buben...

Ztich’ ženců zpěv, zmlk’ mlatců hlas...

Dlouží se noci, dny jsou krátky.

Již advent přesel, jsou tu svátky.

Plyne, letí čas...

Tu náhle vsí jde jedna řeč,

že k jaru peníze prý padnou.

A Stacha znovu rukou chladnou

za krk chytla křeč...

A víc a ouž se svírá kruh...

Na peci sedí, zobák v peří,

výsměšným očkem Stacha měří

jeho divný druh.

A když se s rokem sešel rok,

tož o poledních na Hromnice,

Stach potácí se ze seknice:

„Kam se poděl zmok?“

„Hej, Stachu! Zaplať zmýlenou!“...

Buch! Černý mužík práskl vrátky...

A Stach?... Již sune do oprátky

hlavu šílenou...