STAROSTEM TVŮRČÍM.

Ach, tvořit krásu! – Jaký sen to vzácný!

Ó, jaký pochod závratný a pracný,

kde, aby člověk v závoji zřel Boha,

se vlastní krví držet musí noha,

kde kondorovi peruť závidíš

a pod sebou jen mhu a stíny zříš!

Leč těmi kyne hvězd již promyk bledý,

nechť obzor kol je sychravý a šedý,

nechť zeje propast vedle tvojí dráhy,

nechť hloží drásá prs i bok tvůj nahý,

nechť klouzá noha vzad – ty spěješ dál,

pán vůle své a myšlenek svých král.

Ó jen se rojte, supi, kol mé hlavy!

Sem stíny, fantomy! Sem přeletavý

ty blesku sirný! Zvyknout se vám musí,

byť srdce s mozkem drány byly v kusy!

Cos kyne v dálce, splývá v těla tvar:

to luzný sen tvůj houstne z mlh a par.

A nechť se třeba v slední agonii

tvá duše třese, tělo tvoje svíjí,

ta chvíle tvoření je přece svatá;

a tisíckrát nechť couvne líná pata,

skráň dotýká se přece výšky hvězd,

nechť sup i šakal hýká u tvých cest!

Ó moci! Sílo! Genie! ó duchu!

co tepů křídel tady a co vzruchu,

než doletíte! A kam let váš víří?

Jen v mozku to a tepnách divě hýří!

Jen to jest život! Mlčky skláním týl

v tom vědomí, nechť padnu, že jsem žil.