STAROSTI.

Zas usedly v kruh Starosti si ke mně,

prý na mžik jen – jak právě kolem letí...

– Tvůj hošík kašle – inu, děti, děti!

to nejkřehčí květ v celém dolu země.

– Tvá žena čeká se? (Já přikýv’ němě.)

– Ba, to je srázem nad propastí spěti!

– A co tvá matka? Jistě bolno je ti,

když pomníš sudby, jež se mračí temně.

„Dík za optání! Vše to zlé jsou věci,

však pevnou naděj v záchranu mám přeci,

ač jedno srdcem chví a druhé rmoutí.“

„A tolik práce mám.“ – Ted šestá padla.

„Do schůze musím.“ – „Musím do divadla.“ –

(Protivné tetky! – Ne a ne se hnouti!)