Starošumavská ballada.

To na Bajrek se nevrátil

pan Sezema dnes z lovu,

to Bavor Asvín líbá tam

choť páně Sezemovu.

A objímá jí kyprý bok

a v ňadrech oko stápí:

„Jen neboj se a nezdráhej,

tvůj muž nás nepřekvapí!

Buď vesela, nač plachý strach?

mou ženou budeš, věru...

já ze zadu mu protknul bok

tam v starých jedlí šeru.

Jak s koně spad’, tak zahrabán

je v kapradí a mechu,

ej, po Šumavských končinách

už není po něm slechu!

Vlk ohlode mu starý hnát,

a havran sklove hrudí;

spí Sezema – spí – na vždy spí

a juž se neprobudí.“ – –

A hodovali k ránu až –

hřích dlouho spáti nechce –

jen z lesů temně vyje vlk,

a havran smutně skřehce.

Vlk vyvlék’, havran okloval,

a uhlíř našel tělo;

proč chví se paní zvěstí tou,

proč mračí Asvín čelo? –

A s mrtvým na hrad spěchá lid

a na nádvoří hlučí;

proč na Asvína štěká pes

a cení zub a kňučí?...

„Nač, krásná paní, hod a ples,

když manžela vám nesem?

Kdo zavraždil ho, známo všem,

bouř roznesla to lesem.

Už svlecte brokátový šat

a v rubáš oblecte se,

však pro Asvína mistr kat

též jiný výstroj nese.

Jak nyní, němuž’ k hodu přec,

vždyť samé rudé skvrny

má šedý jeho kabátec

jak hořec mají drny.

Tak nelze, paní, také vám,

vždyť máte hostem k žasu,

jak krvavou vás paží jal,

pruh rudý kolem pasu.

To vše se musí vyměnit,

než podáte si ruku,

ten pruh vám bude slušet líp

kol labutího krku.

A ten, kdo těžký metá hrot

a zrádně v bok jej vráží,

ten věru unese tím spíš

kruh železný kol paží.

Nuž, skončiž veselí a kvas,

dost! Zhasínejte svíce –

než lože pro vás vystelem,

buď vhod vám šibenice!“ –