Starota a Novota.

Již se vojna blíží,

ano, už nás tíží;

trouby války zněly,

hýbe se svět celý –

velký děj se blíží!

A to péro lhalo,

jež o míru psalo.

To, co na papíru

o nezvratném míru,

šetří osud málo!

Ajta dvě osoby

obrovské podoby

proti sobě stojí:

chystají se k boji,

jedna druhou zrobí!

Jedna je Starota,

druhá je Novota,

sestry – dcery Času –

štve je do zápasu

jen vlády lakota.

Novota pravila:

„Poslyš, sestro milá,

tys již vyšla z krásy,

barvu jsi i vlasy,

i dech již ztratila.

A málo již slyšíš,

ještě méně vidíš,

slabostí se třeseš,

sotva berlu neseš

a k zemi se chýlíš.

Však já, já jsem mlada

samá síla, vnada,

plna živobytí –

čí by měla býti

nežli mou teď vláda?

Sestro, povol, pravím,

sic tě žití zbavím!“

Tu starosta bledá

vztekem berlu zvedá,

na sestru se katí

do krve ji mlátí,

vzchopit se jí nedá.

„Zničena jsi rázem,“

vítězným dí hlasem

Starota; – v překotu

sepíná Novotu

lýkovým provazem.

Po chvilce Starota

hotová má pouta

z kovu přepevného,

kalu výtečného

znov ji pevně poutá.

Však v tom okamžení

Novota se mění:

Láska ku volnosti,

pocit zoufalosti

jímá ji, krev pění.

Mocné je napnutí,

silné je pohnutí,

již, hle, vazba puká,

svobodna již ruka,

vazba se již ssutí.

Sokyně teď obě

zase proti sobě,

která ze sokyní

podlehne as nyní

- nerady by obě.

Bude – co být musí,

řekly mi tu Musy:

zahyne Starota,

povládne Novota –

až vráskami tváři

pokryje ji stáří.