STAROU CESTOU.

Cestou zas kráčíme v zeleni niv

v neděli vyjdouce z města.

Zase se stáčí jak před lety dřív

před námi stará ta cesta.

Před námi hoří slunečnem vzduch,

nad námi modro a v zadu

všedního života zaniká vzruch,

před námi plný les chladu.

V praskotu tichém zrajících žit,

v kvetoucích jetelů vůni,

vážky let kol kde se plaše jen kmit,

kobylky kde se jen sluní – –

Žáby kde jenom tesknivě

z bažiny ozvou se časem,

lekníny kývají lenivě

polité slunečním jasem – –

Starou tou cestou kráčíme zas

slunečním úpalem zmdlení,

kolem brázd, odkuď teď křepelčin hlas

v naše se ozývá snění.

Klasy co vítr slabý se chvěl,

ve svazek tužší a tužší

chytá mě po zašlém životě žel,

chvěje mi rozchvělou duší.

Vidím ji hořet a vidím ji plát’,

žhavými paprsky sálat,

starou tu cestu, po níž kdys rád

dal jsem se plný snů, nálad.

Vidím ty prostory oteplené,

cítím i teplé ty deště

padati ku zemi rozžhavené,

je mi jak tenkrát zas ještě.

Ale hřměl jinam života proud,

který vše serval a schvátil.

K cíli že souzeno neproniknout,

ještě jdu, abych se vrátil...