Starý básník.

„Už k nám se nehlas, stár jsi, odpočiň!

Nač křídla vzpínáš ještě? Ustaň, dost,

žár citu v ňadrech zhasl ti, nuž zhyň,

ať k hodům bohů mladší spěchá host!

Věz, v cestě stojíš nám jak starý peň,

jenž bez násilí nechce padnout v ráz,

a slunce bereš nám; tož zapomeň,

že topor na tě ostří každý z nás!..“

Ej, rubte jen, já musím pět jak pták,

jejž v lesa mlází zahnal světa ruch,

on z žití koleje kal trpký vsák’

a zpívá-li, tož kázal mu to Bůh.

Nuž srdce mé-li v stesku zapěje,

proč kámen na mne padá se všech stran?...

Vždyť jsou to jenom krve krůpěje,

jež z hlubokých mi tryskly duše ran!