STARÝ BASTION NA HANÉ

Dnes potměšilé dílo v podzemí

se do vzpomínky maně ryje mi.

Vrch na rovině, krtí kupice,

a uvnitř z cihel tvrdé ulice,

a uvnitř nepřátelského cos dlí,

svět číhavý a chytře zapadlý.

Vždy v cestě byl mi, hrozivě se tměl,

když z města domů za milou jsem spěl,

míjeje opatrně jícny děl,

jak by tam číhal vrah a nepřítel.

Až jednou, letní plameněl se den,

zřím bastion jak divem proměněn:

z hlin jeho tráva po pás povívá,

voňavá kvítím, větrem šustivá,

jásavý výkřik máků tryská z ní,

a modrý akord chrp s ním jasně zní,

pokračování rolí brunátných

žit zráním z nedohledných kolem lích.

To hlína Hané váhat nesměla,

na zdech a valech žitím vzkypěla.

Trs úponek a lehkých břečtanů

se šplhal vzhůru dělům do chřtánů,

les klasů všude kolébáním zrál,

kryl loukotě a přes lafety vlál,

přes cihly kanul jako vodopád

a zazdil křídla nedovřených vrat...

To chtěla by jen země: kvítí, klas,

voňavé dechy a skřivánčí hlas;

to chtěl by také člověk: rosné jiskření

a bezvražedné lidství k srpů zvonění.