Starý brachu!

Stárnem, brachu! – vlasy šednou,

noha váhá, líce blednou,

z květných luhů jde to k srázu;

tam, kde kvetly růže v nachu,

kývá proutek zimostrázu,

– ano, brachu!

Mnohou míli šli jsme spolu

v radosti a práci, v bolu,

v slunci, – teď se připozdívá;

mnohý krásný sen jsme snili,

přec jen z něho úsměv zbývá,

brachu milý!

Trním cesta šla a kvítím,

já byl prostý poutník žitím,

nad zemí tvůj duch se tratil,

ale s tím, co má jen země:

s kusem lásky vždy se’s vrátil,

bratře, ke mně.

A ty víš, co dá to síly!

Slunce mé se v západ chýlí; –

než se za ním křídla zvednou,

že’s mne rád měl v žití prachu,

řekni mi to ještě jednou,

starý brachu!