Starý čáp.

Pro radost dětem chytili jej kdesi,

řetízek dlouhý k noze připjali

a za volnost a vlhké, širé lesy

bizarrní rybník dali zčernalý.

Víc nevznesl se v modro křídel vzmachem –

než jedenkrát... Však střemhlav padl zpět,

a dlouho srdce chvělo se mu strachem,

než vzdorný, stoický k zemi upjal hled.

Zved’ nohu volnou, ve hruď stiskl hlavu,

a děti křičely: čáp bez hlavy!

Však od něho hned v plachém prchly davu,

když zobák zahlédly ten krvavý. –

Tak nehybně stál se skloněným zobem,

ať smál se nebo plakal letní den,

a země kvetoucí mu byla hrobem,

v němž starý čáp se viděl pohroben.

Tu z rána kdys, jak prchly sivé chmury,

jež snesla kolkolem dlaň jeseně,

kýs divný šumot slyšel zníti s hůry

a hlavu s beder zvedl zděšeně.

A šikmo nad sebou jak falanx druhy

zří k jihu volně modrým vzduchem plout –

tu zapomíná na svůj řetěz tuhý

a vzmachem obrovským se zvedá z pout.

Tři, čtyři vlny mocným čeří svalem,

buď zdráva volnosti, chce jásat již,

však střemhlav prudkým nazpátek jej valem

k proklaté zemi trhá stará tíž.

Pád zaduněl tak náhlý, nenadálý,

krev vytryskla na kámen zvětralý,

a děti truchlivé, jež kolem stály,

nad samovrahem tiše plakaly.

To zřel jsem skupení. Tam na obloze

již v nedohlednu čápi mizeli,

řetězy mrtvého však na mé noze,

jsem viděl užaslý, jak visely.