STARÝ CITÁT.

Kdo byl ten Taliarch, já nevím a se neptám,

já slyším sladkou radu básníka,

ji poslechnu, jak byl bych on, a hrdě deptám,

co žalem, nechutí mne proniká.

Snad byl to snílek jen, moderní člověk chabý

jak já, v své doby vyvržený spor,

znal přátel lísání i klep, jímž římské baby

ve srdci mužném zmáčkly každý vzdor.

Snad byl to škarohlíd, jenž v minulost jen toužil,

a chválil stále dávno zašlý čas,

jenž za sluncem se vždy jak duchový stín ploužil

a viděl tmu, kde jiným hořel jas.

Snad byl to pokrokář – již byli v dávnověku –

jenž myšlénky své doutnák hrdě nes

pod loďku mínění a rád s ním skočil v řeku,

byť rudý ohně sloup se za ním vznes!

Ať byl kdo byl, to pět; on rady potřeboval,

a pomoci a pěvce útěchy,

snad ani netoužil, snad ani nemiloval,

snad lhostejný byl v doby neplechy.

Však chtěl jen zapomnít, neb v tom je pouze spása,

a tak se setkal se svým poetou,

a jistě poslech jej... Dionys v číši jásá,

hned hoře stín je, naděj koketou.

Sny chmurné domů jdou, vše kvete a vše hoří,

a starým rájem je ta stará zem.

Můj Horáci, měj dík! Jen úsměv krásu tvoří,

dnes aspoň z duše Taliarch tvůj jsem.