STARÝ DUB.

Ten starý dub, jenž u rybníka stával,

jak často těšně nad mou šuměl hlavou,

když tmavých dum se přihrnul v ni nával,

a srdce bol mi vlnou strhl dravou.

Dnes ruku v ruce jdem tu, drahá ženo,

však nediv se, že stanul jsem a oněm’;

kde dub, jenž s rtů mých tvoje slýchal jméno?

Jen lavičky kus ještě zbyl tu po něm.

Ó, škoda, viď, že ti, kdo trpké žaly

a muka s námi neváhali nésti,

se této chvíle naší nedočkali,

kdy jdem tu spolu, v oku celé štěstí!