STARÝ DŮM.

Jak ticho je v jizbě.

Všichni odešli z jitra,

poněvadž tušili dávno,

že sřítí se klenba.

Já chodím a přemítám stále

a vyndavám zapadlé dumy

ze staré hromady smetí,

jež zanechal v koutě můj praděd.

Vítr klepá na okno

a klenba se pozvolna řítí, –

bledé paprsky luny

sklouzají po žlutých stěnách.

Sedím u svého stolku –

a hledám vzpomínky dětství –

Vím, chatrná klenba se řítí,

tož, ať už se sřítí radš’ na mě...