Starý dvůr. (II.)

Byl otec hýřivý, jenž všechno utratil:

čest, víru, čistou krev a prestiž svojí moci.

Měl syna hodného, jenž roven otci byl.

Čest, víru a tak dál... byl prostě roven otci.

A dědic dvorů těch si neleh’ do růží.

Neb dojem tragický vždy dvoru zůstal věrný.

Ten, kdo vše promarnil, žil nyní v podruží,

však nový majetník mrak dosud vídal černý.

A zbyly po zašlém podivné ozvěny.

Na veském hřbitově náhrobní kameny

čekaly s důvěrou: je krajina to chorá.

Podruhův kretének, jenž z cesty hovoří,

chodí teď zádumčiv po tichém nádvoří.

A blbě blekotá: Bí... Bí... Bí... Bílá Hora.