Starý herbář.

Ještě dnes jej pamatuji zcela,

jak vázán ve tuhé byl koži,

desky dřevěné a spona zrezivělá,

a co’s v něm čet’ – byl zázrak boží.

Našel’s v něm, kdy kapraď zlatem kvete,

jak zaříkávat souchotiny,

jaká pomoc, když tě můra hněte,

jak citovat máš mrtvých stíny. –

Vzpomínám si na babičku starou,

kdy nade mnou se klonívala,

koření pak vzala za almarou

a letkvar bájný cedívala.

Vidím ji – jak s tváří rozbrázděnou

nad herbářem se klonívala,

z velké truhly přízí konopěnou

mně souchotiny měřívala...

A teď asi vrouben prachu lemem,

kdes v koutě leží nehledaný,

soused pavouk šerým diadémem

mu zdobí okraj ohlodaný.