STARÝ HEREC.

Jíti musil znenadání,

stár let šedesát.

Mohl žíti bez strádání.

Co? – Když nesměl hrát.

Vyhnán s prken svého světa

v skutečnost že sjel,

cítil trpce – po všem veta,

co mu ten svět chtěl?

Tužbám jeho nerozuměl,

v něm jak psanec stál,

on žil, když jen potlesk šuměl,

a on hrát moh’ dál.

Teď tu konec – náhle přišel,

on však stále v snech

napovědu z budky slyšel

v nocech svých i dnech.

Jak by teprve a znova

měl se učit žít!

ke dni den – jen prázdná slova –

Světy tak hned zaměniti,

dutý vznět i cit.

Příliš velká tíž –

Bože! – možno takto žíti?

Lépe – jít spat již.

Prohlížel pak věnce staré

na své jizby zdích

a jen trpkost a sny charé

cítil v duši z nich.

Zadíval se do zrcadla...

za těch málo dní

kterak tvář mu schřadla, zvadla,

jak se ruce chví!

Bylo... bylo... a již není,

konec otravy,

krátký zápas – věčné snění...

kulku do hlavy!