STARÝ HUDEBNÍK.

Též on měl plánů plnou hlavu,

a jak to bývá, slávy sen:

Ó, uslyšíte potlesk davu,

má práce roste každý den!

A za písně veselé zvuku

Tisk’ přátelům v nadšení ruku.

To dávno, to již pravda není,

dnes nepozná ho žádný z nich,

on zapad’, zapad’ v zapomnění

a z hodin chodí sám a tich,

a za zimní noci se vezdy

tam na dálné zadívá hvězdy.

Ty hvězdy, ach, ty hvězdy s výše,

jak je tak dlouhá cesta k nim,

a na zemi dvě hvězdy tiše

jak vlhkou mlhou na podzim

se dívaly na něj, kam vkročí –

dvě tmavé, dvě oddané oči.

Již vadly, vadly její tváře,

a znali se již tolik let!

Co dělat? Ved’ ji od oltáře

a nechal být a mluvit svět,

a na vše, co páli a studí,

mžik na její zapomněl hrudi!

A dál, co dále vyprávěti?

Je dlouhá cesta k umění,

a přišla nemoc, starosť, děti,

vše křídel tvůrčích kamení,

on učil, ó, co chce kdo míti?

Vždyť musel přec živit a žíti!

V tom sestár’. Dnes už, prací tupý,

se navrací dne po světle,

kde křičící se děti kupí

kol ženy jeho odkvetlé,

jež s pletí tak chorobnou v tváři

se hlasitě zlobí a sváří.

Jen někdy ho to bodne v duši.

To novou hru-li cvičit má,

v níž velikého mistra tuší

se zavlhlýma očima.

Pak domů jak bál by se vezdy...

Ó, hvězdy, ó, daleké hvězdy!