STARÝ KANTOR.

Kdy starý kantor přišel k nám,

věděl jen on a pán bůh sám;

od starých cos se slýchá.

Za nás už býval šedý děd

a víme jen, že dlouho let

v svém hrobě leží z ticha.

Bůh popřej mu tam klidně spat!

my měli jej, on nás měl rád:

my byli jeho pýcha;

sic nedbal mnoho na vědu,

však říkal: „Hoši, ku předu!

jen baba sedí z ticha!“

Když někdy jsme se porvali,

on usmál se: „Jen pomali;

ať kdo se neudýchá!“

leč v každém srdce utuchlo,

když rákoskou to zabuchlo

a zahřmělo: „Ted’ z ticha!“

A když se sešli u zkoušky

tatíci, matky s dědoušky,

tu nějak nedoslýchá,

a když vjel vikář do toho,

to ví sám pán bůh na koho

ten kantor vykřik: „Z ticha!“

Na pohřeb, svatbu, na křtiny,

my hned jsme měli prázdniny:

jeť pozdě honit bycha;

a v posvícení, v koledu,

jej všichni zvali k obědu

a on pak pil tak z ticha.

Při velké mši už z návyku

děl: „Ať jen žádný z muziků

mi v taktu nepospíchá;

ta vložka ať jde bez hany

a pozorujte varhany

a teď mi laďte z ticha.“

A u muziky nedaří

se s žádnými tak šumaři,

jak on když v ně se vmíchá,

ten prim – kdo že to dovede? –

jak ledem když se rozjede,

i pusón je teď z ticha.

Však o půlnoci vánoční,

to byla jeho výroční!:

jen ďábel ve žluč zpychá! –

tu k pastýři: „Jsme druzi,“ děl,

„dnes lidstvu přišel spasitel!“

– a slzu setřel z ticha.

A tak to šlo od roku v rok

a k cíli dojde každý krok,

loď každá v přístav spíchá,

pak ruka byla jako cent

a smrt, ten starý dirigent,

prim ve svou vzala z ticha.

„I až mne snášet budou v dvůr,

mou píseň zapějte – tu v dur!“

to děl – už sotva dýchá.

„Já mním, že jsem vás dobře ved,

jdu k Bohu v konkurs naposled –

a teď mé dítky – z ticha –“