STARÝ KLAVÍR.

Ten starý klavír v koutě

zamlklé jizby stál –

já vzpomněl si, kdo kdysi

na onen klavír hrál,

však sluneční paprsek vlídný

v ten kout se neusmál.

A zamlkle stál klavír,

už dávno struny v něm

už dávno popraskaly,

a stojí smuten, něm –

a nikdy se neozve více

tím tichým pokojem.

Kam učitel se poděl,

jenž, chmury na čele,

u něho vždycky sedal

za zimní neděle?...

Ó, školaček bělavé prsty!...

Prstíčky nesmělé!...

Zhruběly ruce, které

na klavír hrály ten,

a scvrkly se a nyní

už sepjaty jsou jen,

už setlely některé v hrobě –

ó, co tu bylo změn!

Však přece mě to láká

– to podivný je cit –

v ty klávesy své prsty

nesměle zabořit,

a ticho v tom pokoji smutném,

strhanou strunou zrýt!...

Já sáhl do těch kláves,

a nevím proč a nač...

To zadrnčelo temně,

tón ze sna zalkal – spáč...

Já o lásce psáti chtěl zase,

a byl to – drsný pláč...