Starý komik.

Často zřím jej na ulici,

vráskovitý, pln je bědy,

stopy líčidel má v líci,

starý svrchník nosí hnědý.

Jeden z těch, již závidějí

kolegům svým trochu slávy,

jež tu žijí v beznaději

mezi lhostejnými davy.

Dávno zradila jej píle,

touha po slávě a žití, –

bez studií, nahodile

teď si hájí živobytí.

Komik je to ošumělý,

kousá žalem, ironií,

sarkasmem se chvěje celý,

neškodnou však uštkne zmijí.

Večer vždy jej můžeš zříti

kuplet zpívat obnošený,

jak je celé naše žití

bez trvalé jakés ceny!

Jak se šklebí, jak se kývá,

banálním jak plýtvá slovem,

duetto když někdy zpívá

ve výparu tabákovém!

Výstupy jdou monotonně, –

a když není smát se čemu,

napřed tlusté primadonně

a pak počnou tleskat jemu...

Ó, to nikdo neví, neví,

jaká bída umění je,

místo zlata když dá plevy,

když vás tvrdou pěstí bije!

Nikdo neví, jak to bolí,

jak jsou bědní ve svém stáří

na umění svatém poli

nedouci, chlebíčkáři! –