STARÝ KOZÁK.

V hospodě ruchu a puchu,

tam housle, klarinet, bas,

pošinul čepici k uchu –

„Stůjte, ať do toho ďas!“

Zakroutil našedlé kníry

a rukou podepřel bok:

„Kozák jsem ze staré míry,

já vím, co do kulí krok.

Ale mně s takovou směle,

mne českým poplivnout psem:

jedna, dvě – a má ji v těle,

pak ať mne ubije v zem!

Koukáte, kuřata měkká,

to každý jak sysel je tich,

pošeptmo kleje a heká

a nahlas polyká smích!

Koukáte, výkvěte mladý –

mít k tanci ohnivý kvap,

pro holky hlazené brady,

fi! a krev ze srdce bab.

Neznat, co muži je svato,

co krásné, veliké dost,

však na všem trpěti bláto

a mít je za pravý skvost –

Fintit se, čechrat si vlasy,

být klepnám hledaný rek,

hejřiti pitky a kvasy,

tvář mít jen na políček –

Na velkost zvedati tretku,

mít v hádku bojovný sluch,

odvahy však ani špetku,

a zvát to mladistvý ruch –

Koukáte na tu krev línou,

jak sešlá v mém zrcadle jest –

při sám –, tvář nemáte jinou,

dosud v ní nevidím čest!“

Stanula mládež dnes v kole,

jak v kámen utuhla, v led –

vytáh’ dnes kozáček v pole

a jest jak bez krve bled.

V hospodě ruchu a puchu,

tam housle, klarinet, bas,

pošinul čepici k uchu –

„Hrajte, ať do toho ďas!“