Starý Křikava.

Chalupu má a pole při ní malé,

pak zahrádku, v ní stromů, keřů řad

pár ovocných a kousek cesty dále

kus louky, o niž soud měl kolikrát.

Tam hospodaří hezkou řadu let,

jak otec jeho, praděd, snad i děd.

A stár ač juž, přec kutí cos den celý,

a neustále cos mu není vhod.

Dvě dcery živí, které ovdověly,

a s nimi dětí malých četný rod.

A dobroty ač v srdci jeho zář,

přec nepropouští paprsk její tvář.

A mní, že stále kdos mu všude škodí,

tam zří, že svévol’ zlámala mu plot,

zde v pole kvočna kuřat havěť vodí,

a v louce zas se cizí pase skot –

den celý jenom jeho slyšet křik,

jejž často pouhý způsobí jen zvyk.

Však nejhůř je, když švestky dozrávají

a cizích kluků rozpustilá směs

má na ně chuť – tu rány dopadají,

žel na prázdno – kdož jeho hůl by snes?

neb než on stihne jednoho jen z nich,

již z druhý stromů zaznívá všech smích.

A on jsa chuďas celý upocený,

jim holí hrozí, děsí – marně sic,

neb zítra děj týž malebné je sceny,

s tím rozdílem, že kluků ještě víc –

než on přec vždy, když posléz prchnou v dál,

si oddychne: „Eh, to jsem jim zas dal!“

A když ne jinak, aspoň na počasí

si stěžuje a mračen zkoumá běh –

a při tom ruce v kapsy velké dá si

haleny hnědé, v niž znát každý steh’.

A modré nebe září-li mu vstříc,

zas bručí si, proč nepršelo víc.

Tak celý týden prožije víc v hádce.

Než sváteční když usměje se den,

on v tmavý kabát ustrojiv se krátce

již časně z rána v přírodu jde ven,

pak do kostela – a na cestě zpět

u hrobu ženy musí chvíli dlet.

A na vnoučata, v koutku víc než venku

jež včera ještě udržoval strach,

když přijde, zkřikne: „Nu, přec ze přístěnku

lez, havěť malá, neciv pořád v tmách!

či straším? – hezky ke mně blízko sem!“

a po koláči v ručky strká všem.

„Jen buďte rádi, dědečka že máte,

že zdráv" – a hlas tu jak by se mu třás’.

Leč pak zas silně, až to děti zmate...

„kdo staral by se jako on o vás,

by nade vším, co vaše bude, bděl –

a od švestek ty kluky odháněl!?“...