Starý kritik.

Tak osud hraje s námi. V lidstva davu

jsem potkal jej na dnešní promenádě,

byl celý bílý od hlavy až k bradě

a holí cestu klestil si skrz vřavu.

Kdys nesnes jednu směle vzpjatou hlavu;

byl mrtev, jeho kdo se nevzdal radě,

kdo cele jeho nadtyranské vládě

se nepodrobil, nenalez’ též slávu...

I mně svou holí, tlustou, sukovatou

ty nejkrásnější plody stlouk’ a srazil,

tam kroupy vrh’, kde žil jsem duší vzňatou.

Jej vida, jak se nyní v slunci plazil,

mně srdečně ho v duchu líto bylo...

zřel člověka jsem pouze – ne však dílo...