STARÝ NÁPĚV.

Po dlouhých letech marných –

ó, přešla řada let,

já slyším zase hlavou

se starý nápěv chvět,

ó, sladké a jemné ty zvuky

jež jediným tahem ruky

jsi z houslí vyvolával!...

Mě v zašlé roky zpět

zanesly v zašlosti nával,

v dávno zpět,

ten nápěv když slyším se chvět...

Ó, kdybych probudit

moh’ z hrobu nitra zašlý cit,

krev pěnící moh’ v akkordy ty vmísit...

Však marno, marno...

Nadarmo mě chyt’

ten nápěv, který nemůže už vzkřísit,

co v hloubi srdce musilo už ztlet –

pohřbený dávný svět.

Do zašlosti dávné, ach, zpět,

já musil s ním zaletět!...

Co jiná mládež jde

po blátivé zemi zde,

poetů jiných nové se řady rodí!...

Mně z daleka do snů mých

zaletěl, v krvi se brodí,

myšlénkou, mými sny chodí

podivný z dávna zjev...

Odletěl, zmizel, jen z ozvěn se hlásí

marný a zašlý ten zpěv...