Starý obraz.

Tak srdce chví se, – oči se mi kalí;

jdu v mládí zpět, chci zase děckem býti,

z kad zpomínky se ze všad na mě řítí –

jich květy sbírám, které bouře svály;

a kudy kráčím, luhy, nivy, skály,

kde slziček se rudé květy třpytí,

i staré olše, které v dumách stály,

vše kyne mi a se mnou teskno cítí.

Hle šerem větví obraz známý kmitá,

jejž věnec svadlých růží kolem splítá,

od dešťů smyt a stářím vetšeje –

a dlouho stál jsem před ním srdcem chorý:

ó mladosti má, Tys ten obraz starý

a věnec svadlý – moje naděje.